Klub "Pomalá Držadla" (PODRŽ) - členové: Valsorim Níšud (Kerim), Valsoraj Akletem (Akraj), Hciřdnij Rejoh (Ardnij), Akžonolhcyr (Akžonolhcyr) a Kečánevreč (Kečánevreč)
Jejich úhlavní nepřátelé "Ovtsrtarb Íčičok Ykcarp" (Ovtsrtarb, OÍY) - členové: Éhuold Oldib, Čánitětš a Šuohob.
"Zahajoji 11. schůzku v klubovně," pravil slavnostně Kerim a pozvedl číši. Také ostatní pozvedli číše.
"Říká se zahajuji," poznamenal Akraj zahloubán do Slovníku spisovné češtiny.
"Nuž, připijme na zdar..." Kerim do sebe obrátil číši, přičemž si veškerý její obsah vylil na oděv.
"Nazdar!" Také ostatním se při přípitku podařilo polit co šlo, což dokazuje, o jak mimořádně sehraný spolek se jednalo. Kerim poté nakrabatil čelo a počal vážně hovořit:
"V minulých dnech jsme neprožívali zrovna šťastné období," mluvil a ostatní souhlasně přikyvovali, pouze Akraj, Ardnij, Akžonolhcyr a Kečánevreč nevěnovali výkladu přílišnou pozornost a chytali moly. Kerim pokračoval:
"Hoši z okolních čtvrtí na nás pořádali hony a ozbrojené zátahy, já sám jsem byl nejméně 47x ztřískán do modra, byly na nás svalovány všechny trestné činy, které se v onom období ve městě udály, a to včetně vyvolání rvačky v devíti hostincích najednou, naše klubovna byla 2x podpálena, vytopena, byly zde nakladeny nášlapné miny a bedny s výbušninami, někdo nám otrávil klubovního psa a vzápětí i jeho narychlo čórnutého náhradníka, někdo se sem vloupal a ukradl všechno, co tu bylo, a navíc na nás byla podána žaloba za porušení autorských práv na název místního šachistického měsíčníku MAT-MAT, jehož jsme se údajně dopustili zavedením téhož názvu pro náš klubovní časopis. Dlouho jsem o těchto věcech přemýšlel a dospěl jsem k závěru, že ve městě je někdo, kdo usiluje o zničení nás, Pomalých Držadel. Zajímalo by mne, jaký na to máte názor vy?"
Akraj se přestal rýpat v nose a pravil: "Ech, ňák jsem zrovna neposlouchal, nemohl bys to říct ještě jednou?"
"Hoši z okolních čtvrtí na nás pořádali hony a ozbrojené zátahy-"
"Jo, vlastně jsem slyšel," řekl rychle Akraj. "Ech, éé..."
"Já jsem byl nemocný!" vyhrkl Kečánevreč iniciativně.
"Já taky," volal Ardnij ze skříně, kde chytal moly.
"A co ty, Akžonolhcyre," otázal se Kerim.
"U všech utřifousů!" dumal nahlas Akžonyolhcyr. "No..."
"Takže bychom se shodli na tom, že je to tak," uzavřel Kerim. "Proto navrhuji, abychom podnikli něco, čím bychom si hochy z okolních čtvrtí udobřili. Vyzveme je na přátelský turnaj v judu, kdo je pro?"
"Neumím hrát judu," mumlal Akžonolhcyr.
"Já jsem po nemoci!" vřískal Kečánevreč.
"Já taky!"
"Já ne!"
"Drž klapačku, kreténe!"
Rozproudila se živá diskuse, během níž se hoši procvičili v hraní judu. Když se vyhrabali z trosek provizorního nábytku, nahrazujícího ukradené a zdemolované původní vybavení klubovny, shodli se jednomyslně na tom, že přátelský turnaj v judu raději pořádat nebudou, jelikož to podle všeho není nejlepší způsob usmiřování nepřátel. Domluvili se tedy, že se na to zatím vybodnou a definitivně se rozhodnou k dalším činům na příští, dvanácté schůzce, pokud se jí tedy ve zdraví dožijí.
"A nezapomeňte, že my, Pomalá Držadla, se nenecháme zastrašit hrstkou pouličních plantážníků, ani kdyby hrom bil!" pronesl na závěr Akžonolhcyr a s nejvyšší důstojností sebou švihl o práh.
napsáno roku 2000
otištěno v časopise Franceg, č. 3, únor 2001
"Tak už zase Krtek!" křičel Akžonolhcyr, když vbíhal do klubovny, kde právě další schůzka Pomalých Držadel. Však ho už kvůli jeho hulákání po domě sousedka přetáhla vysavačem.
"Tvé sdělení postrádá smysl," upozornil jej Akraj zahloubán do Slovníku spisovné češtiny.
"Éé éé éé," vydýchával se Akžonolhcyr, "éé éé Krtek! Ve Štěňadlech se zase objevil slavný Pleskačův Krtek v Kelímku!"
"Dej si bramborovou placku na čelo! Dej si bramborovou placku na čelo! Co budeš povídat?" nevěřil Kečánevreč.
"Kdybys nevykládal! Jak jsi se to dozvěděl?" vyzvídal Kerim?
"Supertajná informace!" vydechl Akžonolhcyr. "Bylo to dneska v novinách!" vytáhl čerstvý Místní Zpravodaj, což byl místní zpravodaj.
"To musí jít okamžitě do MAT-MATu!" horlil Ardnij a již chystal kalamář, brk a roli toaletního papíru, na který hoši svůj časopis z úsporných důvodů smolili. Konkurence věstníku Svěrač ze sousední čtvrti Hřiště na kriket byla veliká a výrobní náklady musely být sraženy na minimum. Kerim mezitím četl:
"Tak už zase krtek zaplavil naše zahrádky. Pouze s přípravkem KRTKONEC od firmy A. S. s r. o. dokážete účinně... To je reklama na přípravek proti krtkům! Kde je co napsané o Krtku v Kelímku?"
"Ééé... intuitivně jsem odhalil zašifrovanou podstatu toho inzerátu! O kus dál se píše o dávkování 1 kelímek na jednoho krtka!!"
"Výborně, Akžonolhcyre," pochválil jej Kerim. "Tvá bystrost je příkladuhodná, proto ti ostatně říkáme Akžonolhcyr. Nuž, neváhejmež a vzhůru do Štěňadel! Jsme jistě první, kdo rebus vyřešil, pročež máme náskok."
Sotva hoši vylezli na ulici, zavolal na ně probíhající Jirka Přimáň:
"Ahoj Držadla, taky dete na Krtka?"
"Ono už začlo kino?" vykulil se Kečánevreč. "Dyť je teprv…"
"Jak jsi se o tom dozvěděl? Cožpak jsi také odhalil poselství v inzerátu?" vyptával se Akraj.
"Tady je to nalepené na každém druhém sloupu," ukázal Jirka na kandelábr metr od nich. A vskutku, na papírku se zde skvělo oznámení:
NAŠLY SME KRTKA FKELÍMKU. CHA CHÁ CHA CHÁ ZA POPLATEK UKAZUJEM ZA DARMO, JINAK ZA 5 KORUN, DĚŤI A DÚCHOTCI ZA 7, U ŠKOLI, OÍY
"Mají tam pravopisnou chybu," oznámil Akraj zahloubán do Slovníku spisovné češtiny. "Mezi ,chá' a ,za' by měla byt…"
"Jak je možné," drbal se Ardnij roztrpčeně, "že ta neohrabaná sloní mláďata z Ovtsrtarbu nalezla Krtka v Kelímku, když my se himbajs o to snažíme u všech plantážníků kudy chodíme a nic? No to snad ani neni možné!"
"Jak by řekl klasik, ééé," pokusil se situaci oglosovat Kerim, "tedy já bych řekl, echm, že bychom jsme se měli jako se tam jako jít podívat a…"
"…zebrat jim ho!" doplnil rozohněně Kečánevreč.
"Ale takové nečisté způsoby boje se na nás přece… no ostatně proč ne," zhodnotil Kerim. "Vyražmež!"
Za chvilku dospěli ke škole, u níž se již mlel shluk zvědavců. Doléhaly sem rozčilené výkřiky, jako ,U jóviše', ,Tý brďo' či ,Góóól' a občas se od něj oddělilo klubko rvoucích se hochů.
"Přijel cirkus?" ptal se nejistě Kečánevreč, který už stihl zapomenout, proč sem přišli.
"Uprostřed toho chumlu bude jistě jeho centrum," pravil Ardnij po zralé úvaze.
"Myslíš?" vyjekl Akžonolhcyr poděšeně. "Kudyma se dá nejlíp utect?" začal se rozhlížet po kanálech.
V hovoru dospěli až k nejkrajnějším členům srocení. Akraj oslovil jednoho z nich, dle žlutého špendlíku v klopě měl patrně čerstvě spravovaný kabát:
"Co se tu děje?"
"Tam sou jacísi cvoci s takovým čímsi," ukázal tázaný doprostřed hloučku, žvýkaje lízadlo.
"To bude ono," usoudil Akraj a jako první začal prorážet cestu. Když se prodrali skrz kolemstojící, naskytl se jim zvláštní pohled: Vprostřed shluku byl volný prostor o průměru asi dvou metrů a v jeho středu v klidu postávali důležitě a nadutě se tvářící členové Ovtsrtarbu. Éhuold Oldib držel v ruce onen slavný hlavolam, Krtka v Kelímku (jeho popis nechme na jindy). Pomalá Držadla zůstala chvíli bez hlesu zírat; probral je až posměšný dotaz Čánitětšův:
"Tak co, Držadla, zaplatila jste poplatek?"
"Ééé, zaplatila!" zalhal poprvé v životě Ardnij.
"Tak je to správné, tak to má byt!" pochvaloval si Oldib. "To bude… Kdo ty peníze vůbec vybírá? Šuohobe…?!"
Šuohob zvedl hlavu od Médi Pusíka a pravil bečivým hlasem:
"Tak si mě teda zmlaťte, no zmlaťte mě a já to řeknu mamince, buhúú!"
Akraj se pokusil otřást jejich sebevědomím: "A jak dokážete, že to je pravý Krtek, he?"
"Pleskač je tady podepsaný!!" usadil jej Oldib. "Někde… Že jo?" konzultoval to šeptem s Čánitětšem.
"Jak to, že k vám nikdo nejde blíž?" otázal se Kerim, sám bezděky dodržuje odstup.
"Protože kolem nás je neviditelné zrnění, které má milijón voltů a každého spálí na uhl, enom nás ne," poučil ho Oldib.
"Aha, himbajs, tak co teď?" ptal se Akžonolhcyr pološeptem Kerima.
"Budeme muset vyjednávat," odvětil Kerim, načež se obrátil k Ovtsrtarbu a přikázal:
"Vydejte nám Krtka po dobrém nebo po zlém!"
"Nebo co?" zasmál se posupně Oldib.
"Éé nebo… nebo… nebo to na vás řeknem!"
"Túdle!"
Takovou urážku si ovšem hoši nemohli dát líbit. Dali opět hlavy dohromady, a pozorováni zvědavým hloučkem, vzrušeně debatovali o vhodné odpovědi, která by se slušela na Pomalá Držadla. Nakonec předstoupil Akžonolhcyr:
"Vy, vy jste zlí hoši a my se s váma nebudem za trest bavit, než napočítám do tří! A basta fidli!"
Tato řeč zapůsobila na Ovtsrtarb tak mocně, že Šuohob začal kýchat a Čánitětš se zlověstně posadil. Pouze Oldib zachoval klid a rozvahu:
"Éhhh..."
"Už jsou načatí, jen je dorazit," šeptal vzrušeně Ardnij.
"Je čas na naši osvědčenou metodu," pravil Kerim. "Až řeknu teď... Teď!"
Hoši se bleskově rozestavili do pravidelného pětiúhelníku a počali bez varování na chodníku stepovat, hopsat a pět:
My jsme ta Pomalá Držadla
Co na ně neplatí strašidla
My jsme ta Pomalá Držadla
Um caj um caj caj!
Toto krákorání samozřejmě celý Ovtsrtarb zahnalo na zběsilý úprk. Ještě dlouho bylo slyšet Šuohobův řev, že z té hrůzy oněměl.
"Jako vždy spolehlivé," pochvaloval si Ardnij.
"Tak mi napadlo," řekl pojednou Akraj, "neměli oni nám předtím dát toho Krtka?"
"Himbajs, to je pravda," vyjekl Akžonolhcyr. "Héééj, poďte sem eštěéééé!" zahulákal směrem, kudy spolek prchnul.
"Ti jsou již v prachu," usoudil Kerim. "Ale můžeme vypátrat jejich skrýš, zkamaž je vytáhnem jak králíky za uši!!"
"Ehm," začal Akraj zahloubán do Slovníku spisovné češtiny, ale Kerim zavelel: "Pochodééém!" a šlo se vyprášit Ovtsrtarbu kožuch!
dopsáno 3. 7. 2003
nahoruV předešlých dvou dílech se nám děj slibně rozvinul, takže teď je ta pravá chvíle, abychom jej přerušili několika uvozujícími slovy o vlezlé bandě výrostků zvané Pomalá Držadla, o jejich čestném a ušlechtilém Führerovi Valsorimu Níšudovi, jemuž nikdo až na docela dost výjimek neřekl jinak než Kerim, o jeho pravé ruce a znalci spisovné češtiny Valsoraji Akletemovi, zvanému Akraj (na což byl povýšen z původního Aokres), o jejich horlivé až zbrklé třetí ruce Hciřdniji Rejohovi, kterému říkali všichni Ardnij, jelikož to dokázal na rozdíl od jeho vlastního jména vyslovit alespoň někdo, a nesmíme zapomenout ani na ukecaného srágoru Akžonolhcyra a na jeho slabomyslného přítele Kečánevreče.
Už příběh jejich seznámení je poutavý a plný nečekaných zvratků.
Jako první se potkali Ardnij a Kečánevreč, o tom se moc neví, a to v tramvaji jedoucí na trase Šimšulínova - Šimšulínova-hospoda - Šimšulínova-druhá hospoda - Šimšulínova-točna - Šimšulínova-na konci (Šimšulínova byla hodně dlouhá ulice). Ardnij si právě vychutnával pohodlí jednoho metru krychlového, který sdílel jen s pěti dalšími lidmi, když tu přistoupil neznámý skrček s červenobílým dopravním kuželem na hlavě a předupal Ardnijovi po noze.
"Au, kurva, co děláš, kreténe?" osopil se Ardnij na škůdce.
"Tak se neposer, ty buzno," omluvil se mu skrček.
"Chceš do ryngle, vole?" nespokojil se s tím Ardnij.
"Tak se neposer, ty buzno," řekl skrček a rychle postupoval dále do vozu.
"Shit!" ulevil si Ardnij a ještě ho stihl nakopnout do pozadí.
"No tak, chovejte se slušně, vy hovada nevycválaná," zazněl mohutný hlas patřící malé babičce v koutě.
"Nepičuj," zahuhlal Ardnij.
Důvtipnějším čtenářům jistě docvaklo, že oním skřetem s kuželem nebyl nikdo jiný než pozdější Ardnijův přítel až za hrob Kečánevreč. Nicméně jako stěžejní pro vznik Pomalých Držadel toto setkání chápat nemůžeme; tím pravým a výchozím je teprve to, které potkalo Kerima a Akraje, a to za zvláště vypjatých okolností.
Akraj, tehdy ještě nezakořeněný a labilní úchyl, se často nechával u ohrady mučit družinou Černých Blbců, aby ukojil své masochistické tužby. Toho dne po něm vrhali tenisové míčky. Právě když Akraj sténal nejhlasitěji, procházel poblíž Kerim a hrál si s jojem. Jakmile uslyšel podivné zvuky, ještě si asi pět minut hopsal a pak se okamžitě neohroženě vydal na pomoc. Když zmerčil situaci, nadšeně se k Blbcům přidal. Ty to ovšem asi po hodině už přestalo bavit, vzali si své míčky a odtáhli do stepi. Kerim tedy po Akrajovi házel, co kolem našel, zejména železné pruty a cihly, nepohrdl ani dlažebními kostkami a na závěr mu do těla zabodl prkno s hřeby a nápisem "EPARKOVAT VJEZD". Pak zchvácen usedl vedle něj.
Akraj ještě chvíli slastně oddechoval, pak otevřel oči, setřel si z nich krev a zjistil, že u ohrady osaměl. Pak se rozhlédl a uviděl vedle sebe neznámého blonďatého hocha, jak si hraje s jojem.
"Tos mi udělal… ty…?" ukázal si, přetékaje vděkem, na prkno "EPARKOVAT VJEZD". Hoch bezelstně přikývl, protože jeho ušlechtilost a správnost mu bránila lhát.
"Ach, děkuji, děkuji ti! Vůbec se neznáme, a přesto jsi pro mne tolik udělal."
"Já jsem Kerim Níšud," odvětil hoch a napřáhl levou ruku, protože v pravé držel jojo. (Od té doby si všichni správní hoši podávají levé ruce a melou při tom něco o srdci.)
"A já Akraj Akletem! Děkuji ti - buďme přáteli!" přijal Akraj, poněkud trhaně a v bolestech, nabízenou paži.
"Budeme spolu přátelit na život a na smrt," pravil Kerim pateticky a z legrace bouchl Akraje do prkna. Ten jen potěšeně zařičel.
I když byl základ spolku tímto položen a měli už i svůj talisman - prkno "EPARKOVAT VJEZD", které Akraj nosil neustále při sobě, problémy tím zdaleka neskončily. Černí Blbci chápali jako nejhrubší urážku a zradu, že se Akraj odvrátil od jejich služeb a nechával se teď mlátit jen Kerimem. Proto jim byli neustále v patách a nedali jim chvilku klidu. Na jednom takovém útěku dvojice zaběhla do jednoho průjezdu, za nímž byl dvůr a v něm seděl Ardnij Rejoh na jakémsi poklopu.
"Ardniji Rejohu, honí nás Černí Blbci, schov nás někam," zavolal Akraj, který se s ním trochu znal. (Byl to jeho 47. nejlepší přítel.)
"Tak běžte tady pod dekl, vole," zvedl se Ardnij a nadzdvihl ho. Oba pronásledovaní zapadli dovnitř, načež shledali, že si moc nepomohli, protože otvor vedl do žumpy, ale to už je Ardnij zaklopil a zaujal svou původní posici. Asi za půl hodiny, neboť se ještě stavili na zmrzlinu, vpadli Černí Blbci do průjezdu.
"Ardniji Rejohu, kam běželi ti dva zmrdi?" zahulákal jejich vůdce.
"Jsou schovaní tady dole," ukázal Ardnij pod sebe.
Černí Blbci se otřásli odporem. "Ses posral? Dělej si kozy ze svojí staré, vole," pravil vůdce zhnuseně. "Jdem!" zavelel a všichni se rozdusali dál.
Ardnij se opět vztyčil a pomalu odtáhl víko. Soudný čtenář zajisté očekává, že nalezl dvě udušené zahnívající mrtvoly, ale to by se náš příběh rychle zvrtl v lacinou historku o zombících, a na to je času dost. Proto se z díry zvolna vysoukaly dvě smrduté žlutohnědé postavy, které ovšem plny přátelství a vděku začali hned upřímně tisknout ruku nepříliš z toho nadšeného Ardnije a děkovat mu za záchranu.
"Nechtěl bys k nám do party?" nabízel hned Kerim. Ardnij se tvářil trochu nejistě:
"No, když se někde vykoupete… A co jako děláte v té vaší partě?"
"Tak, bičujeme se… a…" přemýšlel Kerim.
"A mrskáme se," napověděl mu Akraj.
"Nó, a… a… smirkujeme si záda," vzpomněl si ještě Kerim.
"Piča, to se mi líbí!" zvolal Ardnij nadšeně. "To bych bral!"
"A neříkáme piča. Budeme říkat ,vagina' nebo ,pochva'," pravil Kerim, který si zakládal na slušném vyjadřování.
"No tak…" zrozpačitěl Ardnij, "pochva, to se mi líbí, a budem si aj přejíždět po kůži rozžhavenými hřeby?"
"Po osmirkované kůži!" přisadil si Akraj.
"Nó teda, výborně, Ardniji, zdá se, že si budeme rozumět," pravil obdivně Kerim. "Jsi přijat!"
"To je super, kurva," zaradoval se Ardnij.
"Akorát nebudeme říkat kurva, ale ,prostitutka', případně ,lehká žena'."
A už byli tři. Tím ovšem orgie u ohrady nabyly na pestrosti. Jednoho dne už jich však byli nějak nabaženi, a tak se rozhodli uspořádat závody v běhu, které by vyhráli a trochu si tak vyléčili komplexy. Proto do poslední chvíle doufali, že se na ně nikdo další nepřihlásí. Ale najednou se objevili Černí Blbci a veškeré naděje byly zmařeny.
"Přihlašujeme se na závody," pravil zpupně jejich vůdce a zkoprnělému zapisovateli Akrajovi nezbylo než připsat do seznamu účastníků další hromadu vesměs nudných a obyčejných jmen (jako třeba "Muckundlík", "Picblbec", "Pyjan", "Čuňopras" nebo "Novák").
Nadešel onen den a kolem avisované závodní dráhy se nakupilo množství obecenstva. Nakonec bylo rozhodnuto, že nepoběží všichni, ale každý spolek nominuje ze svého středu nějakého nejlepšího sprintera, a ti pak změří své síly na samostatně stopovaném běhu. U Černých Blbců měli jasno, že se pěkně pohádají, než někoho vyberou, zatímco naši hoši po krátké diskusi, během níž se ukázalo, že Ardnij je od jistého incidentu v tramvaji na jednu nohu chromý a že Akraj nemůže běžet, protože se mu nechce, postavili na trať Kerima. Ten zaujal postavení, poklekl a políbil dráhu, pak obřadně plivl na všechny světové strany, čímž si trochu znepřátelil některé zvlášť blízko stojící fanoušky a také ztratil dost času, neboť to všechno konal již za spuštěné časomíry, a teprve když do něj Ardnij kopl, neohrabaně vystartoval. Upadl jen asi třikrát a polovinu trati víceméně odlezl, přičemž dosáhl velmi pěkného času 2:46,31 (na 60 metrů) a z finiše byl Akrajem a Ardnijem triumfálně odtažen za nohy.
Závodník Černých Blbců, kterým se nakonec stal Čuňopras, také nevypadal na kdovíjakého sportovce, a navíc byl oslaben nominační bitkou, ovšem jelikož zákeřně vyběhl se stisknutím stopek, měl před Kerimem od počátku nezasloužený náskok. Když to Kerim uviděl, s legendárním výkřikem "Protestuji! To je nečestné a nesportovní!" se vrhl na trať a chytil protivníka zezadu za oděv. Čuňopras se mu snažil vytrhnout, ale Kerim jej držel pevně a vydržel se s ním pomalu posunovat po dráze tak dlouho, že když se Čuňopras konečně osvobodil a doběhl k cíli, naměřili mu už jen ubohé 2:46,32 a Kerim se tak stal vítězem, neboť jak zdůraznil Akraj, pravidla nezakazovala bránit protivníkovi v běhu. A Kerim navíc za svůj heroický výkon obdržel od své nejnadšenější obdivovatelky Aniřije kromě francouzáka ještě i hrdé přízvisko "Pomalé Držadlo" za to, jak Čuňoprase pomale držel. Tehdy ovšem Kerim velkoryse prohlásil:
"Ééé, jsem-li já Pomalé Držadlo, pak jsou jimi i mí druzi, jelikož my jedno jsme, a tak tedy, prohlašuji nás za Pomalá Držadla, howgh, domluvil jsem! Jako né jako uplně, ale teď na chvílu jsem domluvil."
Pak mu byla slavnostně udělena výšivka pro vítěze, na níž byl velmi přibližně jakýsi šnek s natvrdlým výrazem; ceremoniál narušovali jen nespokojení Černí Blbci, kteří měli pocit, že Kerim si vítězství nezasloužil, ovšem výřečný Ardnij je rychle usadil:
"Co, dyť musel běžet skoro eště aj za toho vašeho chcípáka, ste to viděli, né, p-… co že mám místo toho říct?"
A tak Blbci poprávu vyšli naprázdno. Čerstvě zrozený klub Pomalých Držadel po několika dnech od Aniřije obdržel klubovního šneka vtipně pomalovaného jedovatými barvami a zaletovaného v cínové krabičce, takže na něj nebylo vidět, ale hoši měli přesto velkou radost, zvláště když je vnadná Aniřij při předávání temperamentně objímala. Nadržený Ardnij s ní dokonce zapředl romantický rozhovor:
ARDNIJ: Ty… ééé, ééé, hééém, ty, ééé, nechtěla bys, na to? Víš jakóóó, ééé…
ANIŘIJ: (směje se) Chochochochochochocho!
ARDNIJ: Ééééé… jéééé…
ANIŘIJ: (se zamilovaným pohledem mimo) Že je Kerim machr?
ARDNIJ: Ééé… cože? A jo, jo, jo, jo! Ale jesli bys se mnou nechtěla zajít na něco…
ANIŘIJ: (koketně ďobne Ardnije do nosu) A na copak, ty můj Budulínku?
ARDNIJ: (křečovitě se směje) Ehehehehehehe! Nóóó já nevim, třebááááá na tóóó, na tóó…
ANIŘIJ: Moment, musím se na něco zeptat Kerima. (temperamentně odkráčí, Ardnij zpocen a vnitřně borcen úpí)
(Tato vložka má ukázat, že hoši z Pomalých Držadel nebyli až na nějaké výjimky žádná 4 % bez zájmu o opačné pohlaví, ba naopak, většina jejich příhod se točila kolem balení holek. My zde budeme uvádět hlavně ty, které mají přímou souvislost s hlavní dějovou linií, jako třeba když se Akžonolhcyr ptal jedné štěňadelské lehké ženy, kudy ke kostelu sv. Jakuba, a ona po něm za odpověď chtěla, aby ji hladil na neslušných místech, a tak podobně.)
(Pozn. k předešlému dialogu: Poté, co se Aniřij na něco zeptala Kerima, ústy se ho těsně dotýkajíc, oba se odsunuli do temnoty průjezdu a zhrzenému Ardnijovi nezbylo než si ho vyhonit sám. S Akrajem počítat nemohl, ten se právě rozkošnicky usazoval na bodcích železného plotu a nevypadal, že by hodlal brzy slézt.)
Odpůldne by tedy skončilo víceméně idylkou, kdyby se odkudsi znovu nevynořili Černí Blbci, prahnoucí po pomstě. Jejich cílem nyní byla krabička se šnekem, kterou se jim podařilo ukrást celkem bez problémů, jelikož ležela jen tak na chodníku a nikdo z Držadel nebyl právě schopen zasáhnout.
Blbci popadli dar a s huronským smíchem prchali ulicí, zatímco Akraj pomalu opouštěl plot a burcoval ostatní voláním "Hééj! (Joj!) Blbci nám (Úúúú!) vza-ali šne (Jóóó!) ka!"
"On-ni ná-á-á-ám vza-al-i šne-e-k-a!" třepal se pobouřený Kerimův hlas, jako by Kerim po něčem rajtoval. "H-o-o-o-n-em!"
Akraj byl již dole a Ardnij už se také upravil, načež se oba rozběhli za Blbci.
Za to, že je dostihli, vděčili hlavně tomu, že se jejich protivníci opět stavili na zmrzlině, přičemž jejich vůdce si, aby demonstroval svou převahu, objednal vanilkovou a pistáciovou; šneka nicméně dobře hlídali a nepřelstil je ani Akraj, který se jich záludně zeptal, jestli by jim ho nevrátili.
"Pshaw!" pravil vůdce Blbců stylem hrdých indiánských náčelníků z Divokého Západu střeženého ušlechtilými německými přistěhovalci, přičemž si naprskal kapénky na pistáciovou. Jeho pravá ruka Pyjan se z toho pozvracela na místě. To byla chvíle pro Držadla. Zatímco někteří Blbci uklízeli spoušť, jiní z toho pohledu dávili po okolí a jejich pozornost poklesla natolik, že Ardnij mohl popadnout nejen šneka, ale ještě jim odcizit peníze a cennosti. Ale protože to byl poctivý hoch, trochu jim toho nechal, načež obtížen válečnou kořistí vyrazil kupředu, sledován svými druhy. Blbci si toho ovšem povšimli, rychle doblili a už jim byli v patách. Hoši zaběhli do jakési uličky, o níž se domnívali, že je slepá a že si v ní tedy všichni chvíli odpočinou, ale bohužel byla průchozí a přímo vybízela k rychlému prolétnutí. Naštěstí zrovna kdosi vyléval z okna žhavý asfalt a trefil se právě na ně. Blbci vběhli do ulice sekundu poté a uviděli už jen jakousi černou hmotu, které nevěnovali pozornost a utíkali dále. Překvapená Držadla ze sebe bez valného efektu stírala páchnoucí povlak, když tu je do nosů udeřil smrad ještě mnohem intensivnější. Vycházel z ježatého chlapce, který se vyjeveně třásl kousek od nich.
"Bojim… bojim…" blekotal a pšoukavými zvuky dokonával dílo zkázy svých kalhot. V té chvíli vylezl z domu, u nějž stáli, hoch s červenobílým dopravním kuželem na hlavě.
"To jsem vás hezky zachránil, co, vy buzny, hé-hé-hé-hé-hé!" hýkal stupidně a slintal jako čuně. Kerim se se zájmem otázal:
"To ty jsi na nás vilil ten asfalt?" Akraj do něj nenápadně strčil:
"Vylil, ne ,vilil'."
"Aha, tak to ty jsi na nás vylil ten asfalt?"
Hoch s kuželem nadšeně přisvědčil. "To jsem vás hezky zachránil, co, vy buzny, hé-hé-hé-hé-hé!"
Ardnij ho samozřejmě poznal a uchýlil se k ironii, ještě netuše, že nemá šanci setkat se s pochopením.
"Nóóóóó!" pravil důrazně.
"Žejóóóó?" opáčil rozjařeně hoch. "Hé-hé-hé-hé-hé!"
Jeho druh se mezitím trochu vzpamatoval, a když se ujistil, že ty černé příšery nejsou strašidla, dodal si odvahy k proslovu.
"Já jsem Akžonolhcyr a to je můj kamarád Kečánevreč."
"Nóóó, já jsem, hé-hé, Kečánevreč, hé-hé-hé-hé-hé."
Kerim rozjasnil tvář, nicméně to nebylo moc poznat.
"Výborně! Nechcete k nám do party?" (večer toho dne Akraj s Ardnijem zapřísahali Kerima, aby už nebral do spolku každého pitomce, kterého potká, a tak rozšiřování jejich řad skončilo)
Nyní ovšem oba oslovení radostně přitakali.
"Anóóó! Já sám svou statečností vás před každým ochráním," nadsazoval poněkud Akžonolhcyr.
"Ehéé, hé-hé-hé-hé-hé!"
A to je vlastně konec tohoto úvodu. Akraj brzy zahořel vášní ke Slovníku spisovné češtiny, což mu téměř vynahradilo mučení, Ardnij postupně snížil vulgárnost svého slovníku na 68 %, dokonce i Kečánevrečovo IQ se úporným mlácením hlavou o zeď přehouplo přes hranici debility (směrem dolů), a Černí Blbci je také nakonec nechali na pokoji (poté, co je jednou důkladně zmlátili (Akrajovi za trest neudělali nic) a vzali si zpět nakradené věci + úroky + jejich šneka + Kerimovy kalhoty (původně si chtěli vzít i Akžonolhcyrovy, ale od tohoto záměru rychle upustili) + žlutou kachničku, která tam ovšem byla už předtím a vztahovala se na ni zákonná norma o nálezu), takže až na pohromy zmiňované v 1. dílu se u nich do pohrom zmiňovaných ve 2. dílu neudálo nic podstatného. Nyní, tedy ne nyní, ale až vyjde další díl, se můžete znovu vrhnout do víru dění ve Štěňadlech, na něž měla činnost Pomalých Držadel asi takový vliv, jako má zalití kytky na okně v Morkovicích-Slížanech na zemětřesení na východním Honšú. Tedy nezměřitelný.
dopsáno 12. 9. 2003