Odlehčující vložka č. 1: PŘÍHODY KAČERA RUBEŠE.
Kačer Rubeš se protáhl. Bylo nádherné svěží ráno.
„To je ale krásně!“ řekl si Rubeš. „Mohl bych tedy provést nějaké opravy na svém domku.“
Domek kačera Rubeše byl malý a útulný, zároveň ale také poněkud sešlý a oprýskaný. Nejpalčivějším problémem byla střecha, kde pozvolna počínaly převažovat díry nad taškami, což trochu vadilo hlavně při dešti a tak. Rubeš sice na půdě instaloval důmyslný systém odvodňovacích kanálků, kterými zároveň sbíral užitkovou vodu, uvědomoval si však, že po zalepení střechy by mohl využívat podkrovní prostor i k něčemu jinému než k vodohospodaření. „Mohl bych si tam zařídit ateliér,“ uvažoval Rubeš, který měl dojem, že vášnivě rád maluje. „Nebo tam pěstovat drobné zvířectvo.“
Jednou ho ovšem uprostřed noci probudil geniální nápad. „Mohl bych tam mít zároveň ateliér i drobné zvířectvo,“ opakoval si vzrušeně. Od té chvíle se jeho veškeré myšlenky upínaly k opravě krovu. Telekineze však nebyla zrovna jeho silnou stránkou, takže se dlouhou dobu nic nedělo.
Až jednoho krásného letního odpoledne se polovina střechy propadla a Rubešova kuchyně byla zasypána sutí ze stropu. Kačer si nebyl jist, zda je to výsledkem jeho úporného myšlení, bylo mu ovšem jasné, že situace se stává neúnosnou.
„Tak, práce šlechtí, bez práce nejsou koláče, komu se nelení, tomu se nelení, jak si kdo ustele, tak si lehne,“ snažil se vybudit k činnosti lidovými moudrostmi. Jediné, čím se však nakonec nechal inspirovat, byla druhá část posledního vyřčeného přísloví, takže toho dne už toho moc neudělal. Trpěl však tak akčními a stresujícími sny, že byl ráno zhuntován „víc, než dybych deset hodin tvrdě makal v kamenolomu.“ (Tomuto jeho vlastnímu přirovnání poněkud ubírá na údernosti fakt, že kamenolom viděl v životě akorát jednou z vlaku, ač to pravda nebyl rychlík.)
dyž po několika dnech spadl i zbytek Rubešova domu, takže už se neměl kde vysilovat spaním, rozhodl se, že se pojede na ten kamenolom znovu podívat, aby si vrátil mládí. Bohužel si nepamatoval, kam to tehdy kolem něj jel, takže mu nezbývalo, než postupně projet všechny trati oběma směry, aby mu na žádné straně neunikl ani kamínek. Vědomí, že tehdy jel v osobáku, mu výběr příliš nezúžilo, jelikož se nenašla žádná trať s fungujícím osobním provozem, po níž by nejezdily osobáky. Pak ho ale napadla příšerná myšlenka – co když tehdy jel po trati, která už teď v provozu není??
Nebyl by to ale kačer Rubeš, kdyby i z této zapeklité situace nenalezl rychlé a snadné východisko. Řekl si, že se na to vysere.
2004