Bylo sychravé listopadové ráno. Na sídlištní zastávku plnou lidí se přiřítil natřískaný autobus. Jedním z čekajících byl též student místního osmiletého gymnasia Jiří Vůl. S vidinou tlačenice v autobuse se otráveně zašklebil. Neměl svůj den. Díky včerejší návštěvě tety ze Šebrova, které se zbavili až v pozdních večerních hodinách, mu utekly jeho oblíbené seriály Mladí a blbí či Poblitá limuzína. Celou noc ho pak budily strašidelné sny o tetě a vůbec se nevyspal.
Jelikož měl autobus značné zpoždění, dostal se Jiří do školy až se zvoněním a měl sotva čas nachystat si věci. Profesorka biologie Jenovéfa Prdmanová naštěstí přišla o něco později než obvykle. "Nazdar Vole, šprtil ses na tu písemku?" oslovil jej jen tak mimochodem jeho soused, dutohlavec Timotej Prst. V Jiřím zatrnulo. Celé ráno měl pocit, že na něco zapomněl. V tu chvíli vešla do třídy rázným krokem Prdmanová. "Všechno zavři, nachystej si papír!" zavelela a už rozdávala zadání. Jiří, stejně jako jeho soused, dutohlavec Timotej Prst, a mnozí jiní, doufal, že Prdmanová alespoň nebude testy opravovat hned v hodině, leč marně. Jiří obdržel pětku, stejně jako jeho soused, dutohlavec Timotej Prst, přestože ten se pilně učil před hodinou.
Po skončení hodiny si profesorka Jirku zavolala, aby mu promluvila do duše. "Vole, to už je třetí pětka. Ráda bych mluvila s tvými rodiči!" Jiří byl na dně. Jeho otec byl absolventem VŠE, zaměstnání odpovídající jeho kvalifikaci ovšem nezískal, a tak pracoval jako pokusný králík v místní prodejně atomových bomb. Přesto požadoval po svém synovi jen ty nejlepší výsledky. Matka byla úzkostlivá a měla, jak sama říkala, na zřeteli jen "Jiříčkovo blaho". Skutečnost byla o to horší, že dvě pětky Jiří již zatajil a ve studijním průkaze měl zapsánu pouze jedničku za referát o pokusných králících v prodejnách atomových bomb.
O přestávce se ve třídě rozběhla bouřlivá debata o tom, co udělat s Prdmanovou. Zatímco Čurčík přišel s návrhem udělat z ní dynamit a zapálit ji, Votěh Cirkule, známý blbec, prohlásil, že ji použije po určitých úpravách jako přezku na své rozbité pantofle, které se předtím marně pokoušel spravit sekundovým lepidlem, načež se Čurčík pozvracel smíchy.
Po biologii následovala matematika a po ní tělocvik. Hoši se jako obvykle po převlečení do úboru seskupili ve sklepní chodbě před vchodem do tělocvičny. Bylo v ní příšeří, rušené jen blikotem prouchané zářivky. Dutohlavec Timotej Prst, který se na chvíli zadíval do temné chodby vedoucí k výtahu, na jejímž konci byly dveře do jakéhosi kumbálu, náhle zděšeně zahýkl. "Hej, ty dveře…" ukazoval roztřeseně do temnoty. "Byly zavřené a teď… jsó otevřené!! Vzlyk, vzlyk!!"
"Ale ty strašpytle," zvolal hromotluk Kamil Záchod a chystal se vhodit dutohlavce Timoteje Prsta do chodby. Poškozený však začal tak hlasitě břéskat, že jej Záchod raději upustil. Náhle se ozval Čurčík:
"Dám 20 korun tomu, kdo tam půjde!"
"Já tam nepůjdu, ale přesto mi je dej," požádal Záchod a uchopil Čurčíka za krk.
"Já půjdu," zvolal hrdinsky Vůl. Nebyl nijak bojácný a doufal, že udělá na ostatní dojem a získá 20 korun.
Jiří se odvážně vydal do chodby a po krátkém zaváhání vstoupil do dveří. V tom okamžiku se objevil tělocvikář Zbyněk Chlumecký a všichni až na udatného Vola se nahrnuli do tělocvičny. Vteřinu poté se dveře do kumbálu zabouchly.
"Kdo má nástup?" ozval se žák Kokod. "Vůl," odvětil dutohlavec Timotej Prst. Všichni až na tělocvikáře Zbyňka Chlumeckého strnuli. Jiří přece zůstal v tom kumbále! Jejich úvahy přerušil krátký zoufalý výkřik. Čurčík se pozvracel strachy. Ostatní se vyřítili ven z tělocvičny. Na pokraji chodby však zůstali jako přimrazeni. V mihotavém světle blikající zářivky bylo vidět otevřené dveře a od nich vedly k výtahu krvavé stopy. Slabší povahy se rozječely, ostatní jen strnule zírali.
Přiběhnuvší tělocvikář Zbyněk Chlumecký se srdnatě vydal na konec chodby. Tam se mu naskytl hrůzný pohled. Na prahu kumbálu leželo Jirkovo znetvořené tělo. Hlava postrádala mozek, což nikoho moc nepřekvapilo, a byla oddělena od těla, poněvadž ji někdo oddělil. Tělocvikář přemáhal hnus a zděšení při pohledu na rozšláplého mravence ležícího opodál. Rozsvítil v místnosti a uviděl zakrvavenou podlahu, stěny, ba i strop. A na jedné stěně se skvrny slévaly v hrůzný nápis: ESMERALDA.
T. Novotný, M. Vondál, V. Kovář, 1997, 1999
Otištěno v časopise Franceg, č. 1, listopad 1999
Po Jirkově smrti se rozběhlo policejní vyšetřování, které však bylo brzy ukončeno pro nedostatek podkladů. Díky celkem logickým důvodům byla jako příčina smrti konstatována sebevražda.
Pohřeb byl skromný, ale dojemný. Dostavilo se mnoho pozůstalých, mezi nimi též Volův třídní profesor Komprda a vyskytla se zde též tetička ze Šebrova, jež na sebe v průběhu obřadu upozorňovala usedavým řevem, přičemž nebylo slyšet projev duchovního. Navíc na rozbředlé zemině uklouzla a zřítila se do hrobu, pročež bylo nutno zavolat jeřáb na její exhumaci (ačkoliv jistý nejmenovaný příbuzný se iniciativně chopil lopaty a počal nenápadně zahazovat).
Po měsíci již záležitost přestala být aktuální. Přesto se záhy ukázalo, že úsudek policie o Jirkově sebevraždě byl mylný.
x x x
Ve čtvrtek škola pořádala pro třetí třídy přednášku o drogách. Akce začínala až v 16.00, tedy již za tmy. Besedy se musela zúčastnit také 3.A, tedy i Bertold Bramboráčeg. Byl sice poněkud nachcípán, to mu však příliš nevadilo. Těšil se na výlet do Vídně, díky kterému byl na příští den omluven z vyučování. Bertold Bramboráčeg se sice učil docela dobře, ale jinak vítal každou příležitost, jak se ulít.
V 16:12 se přiřítil dr. Tráva, tlače před sebou svůj šlapací traktor, jejž se mu nepodařilo nastartovat. Doktor působil dojmem skutečného odborníka, neboť byl ověšen všemožnými lahvičkami a sáčky v množství větším než velkém.
Ve třídě byl již očekáván padesáti dychtivými studenty a dychtivým učitelem Matoušem Wozembouchem, rozpustilými dětmi zavěšeným na zářivce a doufajícím, že se též něčemu přiučí.
Třída nebyla zrovna nejuklizenější; po podlaze se válely ohryzky, kusy zdiva, skla a tabule, zbytky rozštípané katedry, rozcupované sešity a učebnice a frcky drobných živočichů. Tabule překypovala fleky od vylitých fruk, kresbami vepřů v podobě profesorského sboru a dr. Trávy, a na to vše shlížel ze svého čestného místa president na zarámované fotografii, jehož tvář zdobilo pouze shnilé jablko vkusně umístěné v jeho levém oku. Dr. Tráva rázně vešel do třídy, načež byl ozdoben několika shnilými rajčaty a záprtkem, speciálně pro tento účel přineseným, a někdo po něm vrhnul ruční granát. Když se dr. Tráva vyhrabal ze sutin, oprášil si cáry oděvu a pravil: "Dobrý den."
"Nashledanou!" zaburácela mu třída vstříc, přičemž se urvala zářivka s profesorem Wozembouchem i s kusem stropu a výše jmenovaný zahučel do odpadkového koše plného infikovaných injekčních stříkaček.
Dr. Tráva byl však již dosti otrlý (a taky trochu sjetý), pročež v poklidu vybalil své pomůcky a započal přednášku.
Asi pět minut poté se jistému Francku Dyji začalo chtět na záchod. Jelikož však byl právě probíraným tématem velmi zaujat, s námahou vydržel poposedávat ještě čtvrthodinu.
"Tak, teď už víte, jak vyrobit správný joint, a můžeme tedy..." řekl konečně dr. Tráva a paže Francka Dyje vylétla vzhůru. "Mohl bych jít na WC??" Dr. Tráva se potěšeně usmál. "Jistě, jen běž a užij si to."
Francek Dyje se spěšně vyhrnul ven. Když za sebou ovšem zavřel dveře třídy, shledal, že na chodbě je tma jak v pytli a on neví, kde je vypínač. Nervózně se sunul dopředu. Náhle se ozvalo hlasité prásknutí. Okno nad schodištěm bylo otevřeno a ve větru mlátilo o rám. "Kdo ho otevřel, když je tři metry nad podlahou?" napadlo Francka Dyji, jenž vycítil, že pokud urychleně nedosáhne toalety, bude mít znečištěny kalhoty. Měl dojem, že v blízkém rohu je cosi tmavého. Zřetelně tam vnímal jakýsi tvar. V náhlém světle blesku uviděl Francek Dyje onen roh zející prázdnotou. Pak byl čímsi uchopen za krk a to už jeho močový měchýř nevydržel.
Ve vestibulu školy pod schody stála železná konstrukce z posvařovaných různě silných svislých trubek. Seshora to vypadalo jako takový náhrdelník z lesklých kroužků. A zatímco dr. Tráva instruoval na rtech mu visící auditorium, jakými prostředky je nejlépe čistit vodní dýmku, po konstrukci stékala krev a moč mrtvého Francka Dyje. Okno nad schody bylo zavřeno.
T. Novotný, M. Vondál, V. Kovář, 1999, 2005
V pův. verzi otištěno v časopise Franceg, č. 2, duben 2000
Na zdi budovy tedy vlál černý prapor v krátké době již podruhé, a to navíc zase kvůli velmi tajemnému úmrtí studenta.
Na policejní stanici bylo rušno. Službukonající strážníci si jen obtížně zvykali na to, že jsou během pracovní doby několikrát buzeni rozrušeným občanstvem a trpěli depresemi. Policejní náčelník Ferdinand Funès se proto odhodlal k radikálnímu kroku: zeptal se v redakci místních novin Živý Novot, jaké mají číslo, a pak s nimi telefonicky dojednal otisknutí oficiálního prohlášení místní policie, v němž žádal veřejnost, aby nechodila hned s každou prkotinou na policajty a nerušila je tak v těžké a odpovědné činnosti. Názor policie na samotné mordy byl přitom značně nejednotný: Jedni, v čele s F. Funèsem, soudili, že Francek Dyje spáchal sebevraždu, inspirovav se J. Volem. Ti druzí však nesměle poukazovali na jisté nesrovnalosti, například zmizení mozků obou zesnulých, což při suicidiu není nejobvyklejší. Na bouřlivé poradě, kde náčelník Funès vystoupil s několika neprůstřelnými argumenty ohledně vyhlídek na hodnostní postup apod., bylo nakonec formulováno kompromisní oficiální stanovisko, že jde o sebevraždy, případně sebevraždy kombinované s nešťastnými náhodami.
x x x
"Ztráta obou chlapců je pro naši společnost tou nejtěžší ranou! Éé, promiňte, musím se vysmrkat," hřímal ředitel školy na narychlo svolaném projevu studentům. "Předávám řeč, echm echm, panu profesoru Hikloškovi."
"Děkuji. Apeluji na vás na všechny, abyste si svou sebevraždu pořádně promysleli! Můžete třeba skočit z věžáku! Není tak těžké dostat se na střechu, já bych vám to mohl zařídit. Nebo si přivažte na krk závaží a skočte do řeky! Velice pěkné místo je tam u železničního mostu, například. Tím, že si vydlabete mozek nebo uřežete hlavu, neprospějete nikomu a nejméně naší vytížené policii, která pak má další zbytečné starosti s řešením těchto případů. Zamyslete se nad tím!" S těmito slovy profesor Hikloško vypadl z okna, aby šel příkladem. Dalším přednášejícím byl školní psycholog prof. Přichytlý, ke kterému se ovšem daleko častěji než zdivočelí studenté chodili svěřovat traumatisovaní kantoři.
"Ééé, bych chtěl enom říct, že podle mých psychologických průzkumů v jízdním řádě... mi za chvílu jede autobus, pročež du na autobus."
A tak to šlo dál. I přes nezlomné přesvědčení neomylného Funèse někteří nedůvěřivci a zapšklí rebelanti (např. všichni profesoři na škole s výjimkou těch, kteří byli nemocní) připouštěli i nějakou vnější příčinu masakrů, pročež byla rapidně zpřísněna bezpečnostní opatření, např. že každému žáku byl přidělen hlídací pes. Na koho pes nezbyl (703 žáků a 2 psi), měl smůlu. Pokousaní žáci se měli hlásit na ozdravný pobyt v tělocvičně na hrazdě, který se známkoval, pročež většina takových studentů svá zranění zatajila a radši se léčila doma. Některým rodičům se tyto poměry zrovna dvakrát nezamlouvaly, a svá dítka proto ze školy odhlásili.
x x x
Přestože nejmladší studenti nemohli bez dozoru udělat téměř ani krok, vlna sebevražd udeřila potřetí právě zde.
Vítězslav Prase byl nejmenší ze třídy 1.B, čemuž nezabránil ani chozením do školy po chůdách. Různí gauneři jimi navíc často tohoto neprůbojného šplhouna napadali, proti čemuž tento neměl odvahu se bránit, ani si někomu postěžovat. Když tohle ovšem různí gauneři zjistili, začali po Praseti pod pohrůžkami likvidace požadovat všemožné služby.
Jednou po něm ovšem různý gauner Jan Škaredý žádal, aby za něj napsal slohový úkol a pro zdůraznění svého přání do něj drcnul dveřmi. A v tu chvíli se v Praseti cosi zlomilo.
"Mám asi zlomenou ruku!" vřískalo Prase. Přiběhnuvší profesor Obrusník na něj uhodil:
"Jak se to stalo, ty trdlo?"
Prase se zděšeně podívalo na Škaredého a zakníkalo: "Přivřel jsem si to při utírání tabule, buhehe!"
Kantor zjednal klid a pronesl řeč: "Berte si příklad z Praseteho! Pro čistotu třídy se div nezmrzačí! Za odměnu dostane další týden."
Několik uvědomělých studentů si od Prasete šlo vzít příklad hned, a to ten, co byl za domácí úkol do matematiky. To už ale byl Prase veden na ošetření. Jen Škaredý, domnívaje se, že se Prase takto chtěl vyvléci z psaní jeho úkolu, výhružně na něj zahrozil pěstí: "Však počkej, ty Prase!"
Tato výstraha se Praseti zaryla hluboko do mysli. Po návratu z ošetřovny (nakonec měl jenom modřinu na prostředníčku) se jí po zbytek vyučování snažil vyrýpat kružítkem, leč marně, akorát dostal poznámku za nepozornost, což mu na klidu nepřidalo.
Po skončení výuky se všichni odebrali do šatny. Prase tam dorazilo jako poslední, ježto se zdrželo pročítáním aktuálního plánu práce školníka na příštích deset let, který ho vždy zajímal. Převléklo se a chtělo odejít, když vtom se zpoza rohu vynořil Škaredý. Prase se tak vyděsilo, že mu praskly popruhy na aktovce. Škaredý jej ochromené zatlačil do kouta a začal mu omotávat ústa izolepou. Když byl hotov, počal jej strkat k jeho skříňce, v níž dosud vězely klíče.
"Já tě naučím lámat si ruky," soptil. Když Prase pochopilo, co se na něj chystá, vytřeštilo oči a pokusilo se o obranu. Škaredý jej však snadno přemohl a narval do skříňky. Prase se tam vlezlo, ale nemohlo se ani pohnout. Jan Škaredý zabouchl dvířka a zamkl. Prasatovo tlumené vřískání nebylo ven vůbec slyšet.
Škaredý odkráčel s tím, že Prase na pár minut podusí a pak ho vypustí, samozřejmě s tím, aby drželo jazyk za rovnátka, jinak se mu ten zákus nikdy nespraví. Po deseti minutách se, posilněn povidlovým koblihem a dvěma povidlovými koblihy, navrátil v bujaré náladě do šatny. Usoudil, že šprd je již náležitě poučen o správném chování ke spolužákům, zejm. k Janu Škaredému.
"Tak co, ty Prase?" zabušil na dvířka, přičemž se proboural dovnitř. Když však uviděl obsah skříňky, začal poděšeně kníkat a chrochtat...
T. Novotný, 2000
Otištěno v časopise Franceg, č. 3, únor 2001